Lžičník lékařský je bylina nízkého vzrůstu a bílými kvítky. Má vysoký obsah vitamínu C, čehož využívali v dřívějších dobách například námořníci. Kromě léčivých účinků se používá i do salátů.
Lžičník lékařský (Cochlearia officinalis) je dvouletá, až krátce vytrvalá bylina řadící se do čeledi brukvovitých. Rod lžičník zahrnuje přibližně 25 – 30 druhů z Evropy, Asie a Severní Ameriky. Lžičník dorůstá výšky přibližně 15 -30 cm. Listy jsou uspořádány v přízemní růžici, jsou masité a tvarem připomínají lžičku. Kvítky jsou bílé, vzácněji růžové. Listy mají poměrně výraznou, ostře palčivou chuť. Původně byl rozšířen v přímořských oblastech západní a severní Evropy.
Jak nám lžičník pomůže
V dřívějších dobách byl hojně využíván námořníky, pro vysoký obsah vitamínu C, sloužil jako prevence kurdějí. Dále obsahuje minerální látky, silice s obsahem síry, hořčiny, enzymy, glykocochlearin, pryskyřici. Sbírají se především mladé listy, dříve se sbírala v době květu čerstvá nať. Připravit se může ve formě šťávy, čaje, nálevu, ale vyrobit se dá třeba i víno (čerstvá nať se vkládá do červeného vína).
• podporuje chuť k jídlu
• pozitivně ovlivňuje trávení a činnost žaludku
• funguje jako diuretikum
• pomáhá při revmatismu
• využívá se na špatně hojící se rány
• je účinný při zánětech dutiny ústní, dásní a angíně
• v kombinaci se šalvějí se používá jako kloktadlo při paradentóze
• pozitivně ovlivňuje činnost jater a žlučníku
• napomáhá vylučovat odpadní látky ledvinami
• bývá součástí očistných kůr
Lžičník v gastronomii
Díky své palčivé a pikantní chuti se přidává do salátů, pomazánek. Přidává se do pokrmů jako zelené koření či se z něj připravuje zelené smoothie. Nejen listy, ale i poupata se dají nápaditě využít. Nakládají se do sladkokyselého nálevu, čímž vzniká zajímavá alternativa kaparů.
