Slunečnice roční (Helianthus annuus) byla dlouho v Evropě považována jen za okrasnou roslinu. A to i přes to, že Španělští dobyvatelé, kteří ji ve Střední Americe objevili, mohli na vlastní oči pozorovat množství praktických uplatnění jejích květů, semen i listů.
Ale pojďme se na historii slunečnice podívat pěkně popořádku. Národy Střední Ameriky ji začaly uctívat už před několika tisíci lety. Symbolizovala pro ně slunce, a tedy samozřejmě i sílu a odhodlání.
Aztékové, Inkové – a Španělští conquistadoři
Jako první začali tuto rostlinu uctívat právě Aztékové. Zpodobňovali ji ve svých chrámech a kněžky si při významných příležitostech vkládaly na hlavu právě věnec ze slunečnicových květů. S cíleným pěstováním této rostliny však začali Inkové.
Využívali zejména slunečnicová semena, a to jak k samostatné konzumaci, tak i k přípravě placek, pečených ze slunečnicové mouky. Bohužel to však vypadá, že toto vše zůstalo dobyvatelům utajeno a slunečnici přivezli domů do Evropy právě a jen kvůli jejímu vzhledu.
Ozdoba zahrad se špetkou kulinářského využití navíc
Věřte nebo ne, ale o tom, že se slunečnice hodí i k něčemu jinému, než jen k ozdobě záhonů, se velmi dlouho nevědělo. Do Evropy se dostala teprve v 17. století, ovšem dalších 200 let trvalo, než bylo objeveno její praktické uplatnění. Ano, sem tam někoho napadlo použít zajímavě vypadající semínka do pečiva, ale to bylo vše.
Teprve v 19. století se přišlo na to, že jejich lisováním lze získat velmi prospěšný a dobře chutnající olej. A kdo ho do světa rozšířil jako první? Kupodivu to byli Rusové. Právě oni nabídli náhodným cestovatelům pohled na velká slunečnicová pole. Teprve později se podobné bohatství začalo pěstovat i v Číně nebo na území Evropy.
Léčivé účinky má i květ nebo listy, využíváme je však málokdy
Avšak slunečnice – to nejsou jen chutná semena a lisovaný olej, plný nenasycených mastných kyselin, vitamínu E, tokoferolů, lecitinu a dalších prospěšných látek. Lidová medicína využívala slunečnici v mnohem širším měřítku.
Zaměřme se jako první na květy, resp. na okvětní lístky. Mají nádherně žlutou barvu, kterou neztrácí ani po usušení (jsou-li sušeny přirozeně a mimo dosah slunečních paprsků). Není tedy divu, že je lze spatřit v mnoha čajových směsích, kam se přidávají tzv. „na efekt.“ Ovšem jen o krásnou barvu a pozitivní vliv antokyanů tu nejde.
Díky prospěšným látkám se hodí i do čajových směsí, které bojují s respiračními chorobami. Trápí vás lehký kašel, rýma apod.? Dopřejte si čaj s přídavkem sušených slunečnicových lístků. Jeho účinek pak můžete podpořit i masáží zad a hrudníku teplým slunečnicovým olejem.
Léčivé účinky však mají i listy. Indiáni je tradičně přikládali na nejrůznější rány – od odřenin až po štípnutí od hmyzu nebo na místa, kde neopatrného chodce uštkl had. Do velkých ran se pak vkládaly listy rozmělněné. Tato praxe se dodnes udržela například v Indii. Ve hře je zejména jejich antibakteriální působení, díky němuž dokáží zabránit nepříjemným zánětům. I dnes můžete něco podobného bezu obav zkusit. Pokud není po ruce list jitrocele, slunečnice ho s přehledem a bez potíží nahradí.
A nesmíme zapomenout ani na kořeny. Slunečnice je jednoletka, takže si s jejich likvidací není nutné lámat hlavu. Indiáni z nich připravovali odvar, který se používal k léčbě revmatu. Bohužel v tomto ohledu pozitivní působení slunečnice prokázáno nebylo. Mezi bylinkami najdeme pro tento účel mnohem vhodnější kandidáty – například řebříček, anděliku, heřmánek, jalovec, černý pepř, starček, hořčici nebo třeba majoránku.
