Středověká medicína byla směsicí antické moudrosti, náboženské víry, lidového léčitelství a raného empirismu. V období mezi 5. a 15. stoletím tvořily léčivé bylinky základ tehdejší léčby. Lékařství bylo hluboce ovlivněno díly Galena, Hippokrata a později Avicenny, ale v praxi se více než vědecká teorie uplatňovaly zkušenosti mnichů, bylinkářů a lidových léčitelů. Byliny byly běžně využívány nejen v klášterních zahradách, ale i ve venkovských obydlích, a hrály důležitou roli při léčbě nemocí, poranění, porodních komplikací i duchovních obtíží.
Níže si představíme nejčastěji používané bylinky ve středověké medicíně, jejich účinky a způsob, jakým byly tehdy využívány.
Heřmánek pravý (Matricaria chamomilla)
Heřmánek byl považován za univerzální léčivou bylinu. Používal se při trávicích potížích, zánětech, nachlazení a neklidu. Jeho zklidňující účinky byly známy i tehdy a byl doporučován při nervozitě, nespavosti nebo jako obklad na podrážděnou pokožku.
Měsíček lékařský (Calendula officinalis)
Měsíček byl hojně používán pro své protizánětlivé a hojivé vlastnosti. Byl součástí mastí a obkladů na otevřené rány, vředy a ekzémy. Věřilo se také, že chrání před morem a neštěstím, a proto se často vysazoval kolem domů a klášterů.
Šalvěj lékařská (Salvia officinalis)
Staré latinské přísloví říká: „Proč by měl člověk umírat, když má v zahradě šalvěj?“ – to ukazuje, jak důležitá byla šalvěj v tehdejší léčbě. Používala se na bolesti v krku, záněty dásní, kašel, ale i při pocení a trávicích problémech.
Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum)
Ve středověku byla třezalka používána nejen jako léčivo, ale také jako ochranný amulet proti zlým duchům. Medicínsky byla využívána při zraněních, nervových potížích a melancholii. Věřilo se, že zvyšuje sluneční sílu a léčí duševní stíny.
Pelyněk pravý (Artemisia absinthium)
Pelyněk měl v tehdejší medicíně široké využití – podporoval trávení, léčil červy a různé ženské potíže. Využíval se také k vykuřování místností při morových epidemiích. Pro svou hořkou chuť býval součástí likérů a léčivých vín.
Levandule lékařská (Lavandula angustifolia)
V klášterních zahradách byla levandule pěstována jako upokojující a čistící bylina. Používala se při bolestech hlavy, nespavosti, špatné náladě, ale také do koupele pro očistu těla i ducha. Považovala se za účinnou proti zlým silám.
Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica)
Navzdory svému pichlavému charakteru byla kopřiva velmi ceněná. Používala se při revmatismu, kožních onemocněních, čištění krve a při nedostatku železa. V sušené formě se přidávala do čajů a léčivých kaší.
Česnek kuchyňský (Allium sativum)
Česnek byl vnímán jako velmi silný prostředek nejen proti infekcím, nachlazení a střevním potížím, ale také jako ochrana před morem. Nosil se na krku jako amulety, věřilo se, že zahání zlé síly a upíry.
Yzop lékařský (Hyssopus officinalis)
Yzop byl spojován s očistou – fyzickou i duchovní. Používal se jako složka vykuřovadel, k inhalaci při kašli a rýmě, a také jako složka svatých vod a nápojů na podporu ducha.
Meduňka lékařská (Melissa officinalis)
Věřilo se, že meduňka „povznáší srdce“ – tedy uklidňuje a navozuje dobrou náladu. Používala se při úzkostech, srdečních potížích, nespavosti a trávení. Byla součástí slavných elixírů, jako je například klášterní benediktinka.
Majoránka (Origanum majorana)
Majoránka byla považována za hřejivou a uklidňující bylinu, užívala se při trávicích obtížích, kašli a nervozitě. Její vůně měla údajně chránit před melancholií a smutkem.
Bylinkářství v klášterní medicíně
V období středověku byla velkou oporou v léčbě právě klášterní medicína. V klášterech byly zakládány bylinkové zahrady a psány první herbáře a lékařské knihy. Například slavné dílo „Physica“ od svaté Hildegardy z Bingenu obsahuje popis desítek rostlin a jejich fyzického i duchovního účinku.
Mniši nejen sbírali a pěstovali byliny, ale také je zpracovávali do tinktury, mastí, výluhů a léčivých vín. Klášterní lékárny byly tehdy centrem léčby, a znalosti se postupně šířily i mezi laickou veřejnost.
Lidová medicína a magie
Vedle oficiálního lékařství existovala také lidová medicína, kterou praktikovali kořenářky, mastičkáři a vesničtí léčitelé. Tito lidé pracovali často intuitivně, na základě přímé zkušenosti a pozorování přírody. Mnohé z jejich znalostí byly předávány ústně a spojovaly léčbu s rituály, zaříkadly a magickými praktikami.
Například:
- Jmelí viselo nad dveřmi jako ochrana před zlými duchy
- Třezalka se sbírala na svatojánskou noc, kdy měla mít největší sílu
- Pelyněk a routa se pálily při očistných rituálech
Lidové léčitelství mělo své místo až do novověku, přesto se v období inkvizice a čarodějnických procesů mnoho těchto praktik stalo nebezpečnými – bylinkářky byly často obviňovány z čarodějnictví a pronásledovány.
Středověká medicína byla silně závislá na léčivých bylinách, které tvořily hlavní nástroj v boji proti nemocem. Bez moderních léků a diagnostiky se tehdejší léčitelé museli spolehnout na přírodu, intuici a tradici. Mnohé z tehdy používaných bylin se využívají dodnes a moderní věda potvrzuje jejich účinky. Historie středověkého bylinkářství tak není jen kapitolou z dějin, ale živým dědictvím, které nás učí respektu k přírodě a moudrosti předků.
