Zemědým lékařský

Zemědým lékařský (Fumaria officinalis) – jeho jméno pochází ze dvou latinských slov „fumes terrae“. Tento název odpovídá českému „dým ze země“, neboli zemědým. Název odkazuje na tvar a barvu rostliny – má šedomodré listy, které mohou z dálky připomínat kouř, který stoupá od země.

Léčivé účinky

• Používá se k vyvolání pocení.
• Má diuretické účinky.
• Pomáhá při čištění (purifikaci) krve.
• Zvyšuje chuť k jídlu.
• Stimuluje hladké svaly střev a tím posiluje peristaltiku.
• Podporuje funkci jater a žlučníku.
• Má protizánětlivé účinky.
• Externě se používá k léčbě kožních onemocnění, jako je vyrážka, chronický ekzém, psoriáza, svrab a akné.
• Spolu s listy vlašského ořechu (Juglans regia) se používá jako externí léčba ran, řezů a jizev.

Použití a přípravky

V bylinné medicíně se využívají všechny části rostliny s výjimkou kořene. Rostlinný materiál se shromažďuje na začátku období květu a suší se pro pozdější použití v extraktech, čajích, pilulkách (kapslích), pleťových mlékách a tinkturách.

Bylina má hořkou a slanou chuť a šťáva z rostlin má silnou výraznou vůni. V dnešní moderní bylinné medicíně se zemědým příliš nepoužívá, ale stále má určité léčebné aplikace. Studie na zvířatech podporují některé tradiční použití u lidí a ukázaly, že bylina může mít určitý vliv na pokles krevního tlaku, mírný diuretický účinek a svalový účinek.

Bylina je někdy doporučována jako lék na hemoroidy prostřednictvím sedací koupele.

Historie a použití v lidové medicíně

Zemědým je rostlina, která po staletí obklopovala lidi jako plevel na polích a v zahradách. Tato bylina byla používána jako bylinný lék od doby Římské říše, nebo dokonce dříve, a od středověku do 18. století hrála prominentní roli v tradiční bylinné medicíně.

Řecký lékař a farmakolog Pedanius Dioscorides (40 – 90 n.l.) zmínil bylinu ve své „De Materia Medica“, důležitém dokumentu o botanice a léčivých přípravcích a Pliny starší (23-79 n.l.) napsal ve svém posledním díle „Naturalis Historia“ že potírání očí zemědýmem produkuje slzy stejným způsobem jako špinavý kouř.

V bylinné léčivé literatuře ze 14. a 15. století byla bylina doporučena pro artritidu, jaterní a slezinové poruchy a hojení ran a vyrážky. Jack Nicholas Culpepper (1616-1654), anglický botanik a bylinkář, tak i Maud Grieve (1858-1941), také anglický bylinkář, ocenili zemědým jako velmi účinný na jaterní onemocnění a malomocenství. Zemědým se také používal v lidové medicíně jako léčba žloutenky a alopatický lék.

Kouzelná bylina

Ve starověku byl zemědým považován za magickou bylinku. Rostlina byla pálena v ohni, protože se věřilo, že kouř z rostliny může chránit před čarodějnictvím a odstranit zlé duchy. Podle starodávné legendy rostlina začala poprvé existovat nikoliv ze semena, ale z odpařovaného kouře, který vycházel ze země.

O zemědýmu

Zemědým lékařský (Fumaria officinalis) původně pochází z Evropy a severní Afriky, ale byl zavlečen i do Asie, Severní Ameriky a Austrálie. Dosahuje výšky 10 až 50 cm a patří mezi jednoleté byliny z čeledi Papaveraceae (makovité) a podčeledi Fumariaceae (zemědýmovité).

Zemědým lékařský má hladký, tenký a měkký stonek se šedomodrými listy, které připomínají stoupající dým. Květy jsou růžovo-fialové a kvetou od dubna do října (na severní polokouli). Plody jsou kulovité ořechy.

Dávkování a podání

Jako bylinná infuze (čaj): vložte jednu nebo dvě čajové lžičky sušené byliny do jednoho šálku vařící vody a nechte je louhovat 15 minut. Poté slijte. Pro léčebné účinky jsou často doporučovány tři šálky denně.

Jako tinkturu: 1 až 2 ml třikrát denně.

Možné nežádoucí účinky a interakce

Zemědým by se měl používat pouze v malých množstvích. Bylina má ve velkých dávkách toxický účinek a může způsobit těžký průjem, svalové křeče a dušnost.

Dokud nebudou provedeny další výzkumy pro dokumentaci bezpečnosti bylin, je doporučeno, aby děti a těhotné nebo kojící ženy zemědým neužívaly.